„Proč tak smutným jsi a zasmušilým:
k radostem nižádným nespěcháš;
proč vždy sám jsi - nikdy neveselým?
tyť své dny mladosti provzdycháš!“
Tak se ptáš, má drahocenná máti,
se slzícím okem starosti;
ach, že s tebou musím zaplakati:
Prchly věčně dny mých radostí! -
Slyšela jsi ptáče jasně pěti,
kterému upadlo hnízdečko?
Viděla jsi poupě rozvíjeti,
kterému usvadlo srdéčko?
Ssála jsi z vióly dechy vonné,
která práhla sama na poušti?
Slyšela jsi zpěvy bezouhonné
slavíka, když sám lít do houští?
Žádný nepěl a se neradoval
kdo byl sám a sám, to s bolestí;
nuž, kdo na mne smích by požadoval,
když ně zná, že prost jsem radostí! -
Jako ptenec, zbuzen ve vajíčku
proklobává se by zalítnul,
tak mi láska tloukla ve srdíčku;
ptenec udušen však zaniknul.
V útrobách pak city pozaplály,
že se lyra pýchou zachvěla;
brzy však jí vichry pozavály,
tak že prasklou strunou dozněla.
A v tom bouře počala mnou třásti,
vzteklá bouře vášní všelikých,
bol a hrůza že se jali krásti
do ňader mých, bojem divokých.
Stál jsem sám, co skála v bujném moři,
odolal jsem zhoubným orkánům,
tak že vášeň více nepokoří
mužnou hruď mou podlým satanům.
Bojoval jsem, zvítězil a padnul;
vášní novou, krutou, nejtěžší:
Slávu hledám! - jiný cit uvadnul.
Aj, kdož teď mi ducha potěší!? -
A zas boří se mi po čem práhnu,
tak že chví se tajný duše nerv:
Vím, když stupeň nejvyšší dosáhnu, -
věčnou slávu, že jsem přec jen červ.
Červ jen, červ, s planoucí jiskrou boží,
hnusně zakalenou vášněmi;
jehož cíl: až kosti k hrobu složí -
jehož sláva: hvězdy zachvění.
A když to mi v ňadrech věčně hoří,
či můj zrak se může lesknouti?
Či jsi vstavu, když mi vše se boří,
jedinou mi radost vdechnouti?!