Noc tichá! Z jitra na seč krvavou! —
Aj, vojín korouhev, hle, chrání svou!
Meč pádný spočívá mu v statné pěsti
a k hrudi čacké zvuk si dráhu klestí:
»Tať moje kráska, jež mi drahá jest!
S ní za světlo a právo boj — má čest;
jen u korouhve té chci, Slovan, státi,
jen k jejím barvám, slávě mé, se znáti!«
Noc prchá; v úsvit zápas vichří zas,
tlí meče blesk a hromné střelby žas.
Svůj prapor korouhevník mužně brání,
ples v nitru jeho hlásá v rázném klání:
»Tať moje kráska, jež mi drahá jest!
S ní za světlo a právo boj — má čest;
jen u korouhve té chci, Slovan, státi,
jen k jejím barvám, slávě mé, se znáti!«
Seč umdlela; — již bitva svedena,
i korouhev se kloní střepena;
z ran vítěznému krev se proudí vroucí,
však nad hrobem on šepce v ohlas mroucí:
Tať moje kráska, jež mi drahá jest!
S ní za světlo a právo boj — má čest;
jen u korouhve té chci, Slovan, státi,
jen k jejím barvám, slávě mé, se znáti!«
(V časop. »Zoře«, 1882.)