Jako krajina nebeská
Skví se krásná moje vlast,
Vlast a ty, dcero moravská,
Jediná jste moje slast.
Vás co duši svou miluju
Vám život svůj zasvěcuju,
Heslem mým je v každé době:
Vlasti své a Tobě!
Kamžkoliv mne v šíré zemi
Povolá kdy osud můj,
Pod nebem i mezi zděmi
Vlasti syn a přítel Tvůj!
Váš jsem všudy s tělem, s duší,
Jako Moravanu sluší,
Všude žít chci ku ozdobě
Vlasti své a Tobě!
Byť i krutost losu mého
Srdce moje trhala,
Byť i zbraně všeho zlého
Na hlavu mou vrhala;
Prápor této lásky dvojí
Všechny ve mně síly spojí,
Bych neklesnul v této zlobě
Vlasti své a Tobě!
Až pak někdy mně též máti
Chladné lůžko ustele,
Až budu již objímati
Posledního přítele ;
Až se zrak můj trhat bude,
Až můj jazyk vlády zbude,
Ještě vzdychnu ve své mdlobě
Vlasti své a Tobě.
Až i v zemi nejmilejší
Budu klidně spočívat,
Až i druh můj nejvěrnější
Nebude můj kámen znát;
Až tam na mé hrobce prosté
Polní kvítí s travou zroste:
Ještě budu žehnat v hrobě
Vlasti své a Tobě.