Z okence tam hradu zírá
Vězeň na porýnský břeh;
Srdce jeho žalost svírá,
Z prsou dme se bolný vzdech.
Nyní šepce: „Neustále
Valí řeka vlny své,
Přinášejíc tvrdé skále
Zprávy z vlasti vzdálené;
Ke mně však, porobku strastí,
Nezavívá zprávy dech
Ze vzdálené drahé vlasti
O mé země osudech.
Za řekami, vrchy, bory,
Za vzdálenou krajinou,
Tam se vlasti tmavé hory,
Tam se hradby české pnou.
Tam mé hrady, sady, kvítky,
Tam jsem velel, miloval,
Tam jsem drahou choť a dítky
K srdci vinul, celoval.
Tam se nesou snové moji
Nocí tmavou, bílým dnem,
Tam kde stolec otců stojí,
Kde mne zdobil diadem!
Snové moji — stíny nudné
Těles dávno zetlelých!
Žaly mé — ozvěny bludné
Hlasů v skalách zaklených!
Snové moji — v řece jasné
Sluncem tkané krajiny!
Procitnu, a život hasne
V chladném lůně hladiny!
S Bohem, s Bohem, naděje má!
Dožil jsem a dodoufal,
Svět pro srdce léku nemá,
Jemuž vlast předrahou vzal!“
Vzdychna bolně v Rýna hloubi
Upne oko bledý host;
Neznamená hlahol trouby
Ani jak rachotí most.
Otevrou se jizby mříže,
Vězeň zhůru zděšen vstal.
„Zdráv buď, pane můj a kníže!“
Posel vstoupiv vyvolal.
„Jaký hlas to — zvuk to český —
Český znak a český kroj!
Je to klam neb sen nebeský?“
Zvolá trna Bořivoj.
„„Skončeni jsou žalu dnové,
Odvrať mysl od strasti:
Vladislav tě, pane, zove
K sobě, k trůnu, do vlasti!““
Bořivoj tu k zemi klesá,
Prsa svírá kvapná slast,
Ruce sepna pláče, plesá:
„Nechci trůn — jen drahou vlast!“