Měl bílou hlavu, jak když jabloň vzkvétá,
a pamatoval mnohá těžká léta,
ta léta, sníh kdy ležel v českém poli —
nač vzpomínat? vždyť ještě dnes to bolí!
Vždy věrný lidu, neúmorný v práci,
zřel v stáří, jak se teplejší čas vrací,
jak luh zas kvete — třeba chudým květem,
a jak snad jednou lépe bude dětem.
Pak o vzkříšení, kdy zas pučí sněti,
tak neslyšel ho ještě nikdo pěti,
tak nadšeně, tak slavně, v mladé síle,
když zapěl v chrámě: Vstalť jest této chvíle!