Sluneční žár o poledni —
to žhoucí láska moje,
a noc — dne šerokrásný stín —
to tichá láska Tvoje.
Tys velký oheň znítila
jak země centrum žhavý,
leč oheň Tebou nekojen
teď sám se v sobě tráví.
Já s láskou Tvou chtěl hodovat,
však mně jen drobty padly,
a proto sám se nedivím,
že tváře moje vadly.
Leč srdce mnoho přetrpí,
je nemoc krotí mocí,
a já se věru neznám víc,
zda jsem víc dnem či nocí.
Tak psáno jest. A den a noc
se věčně, věčně minou,
jen jedno jim políbení —
když večer v jedno splynou.