Kdy za večera s němou milostí
na chlumy porostlé, na stráně hor
červánků zlatý lesk se uhostí
a vrchole k nim toužně tulí bor;
kdy dřímá klasů sbor, a nad řekou
duch vodní roucho šeré prostírá,
kdy dýše den oblohou dalekou
políbení na čelo večera:
tu na dny vzpomínám, kdy pokorně
jsem před obrazy svatých klekala
a kdy jsem zřela k nebi důvěrně
s tou něžnou dětskou vírou anděla.
Tu cítím, že do nebes vysoka
teď jinak zraky moje vnikají,
že teď se modlím s láskou člověka,
s člověka bolem, s jeho nadějí.
Modlím se k slunci, ježto zapadá,
k ohnivým pruhům v černém oblaku,
k ssutině, jenž se krajem rozhlédá
a šedou skráň ukrývá v soumraku.
Modlím se k mohylám, kde naděje
bdí pověčná, ač věky umřely;
o bratřích mi tu báje zvěstuje,
jak milovali a jak trpěli.
Modlím se k půdě, jež tak velký lid
v mateřském odchovala objetí,
modlím se k srdcím, v nichž synovský cit
v čin lásky vzplanul krásnou obětí.