Tajemná noc, když rozespí se klidně
a pojme v náruč celý svět tak vlídně,
jak matka dobrá dítě unavené;
když bledý obrouček se v nebi klene
a na zemi tím pološerem svítí,
že duše jakous’ vyšší úctu cítí
a člověk s touhou v hvězdy se zadívá —
tam příští chvíle osud psán prý bývá? — —
Tajemná noc! — a tichem prales kryje;
jen časem vytí šakala se vryje
tím známým, děsně táhlým zvukem v ucho,
neb pták se ozval — a zas’ kolem hlucho,
jak byl by vymřel všechen život náhle —
vždyť i ten větřík lenivě, tak táhle
se loudá lesem, listem pozašustí,
pak opět dále v polosnu se pustí
a lehce po prerii bílé táhne,
že sotvy stéblo trávy slabě nahne —
tichounce šepotá, zas’ mlkne — dumá.
Aj! marně oko mé v tom temnu zkůmá — —
Tož bystřeji ten zrak tam v houští žíhá,
ten jakby jiskry stromovím se míhá,
že mžikem v plamen roznítiť se strojí:
to Indián tam na čekání stojí.
***
A Indián tam stojí na čekání.
Té jeho pomstě nikdo neubrání,
ta přirostla již k vlastní jeho duši;
zanikne, až když smrť mu dech přeruší.
Zda směl by kdo se diviť jeho zlosti?
když k pomstě zvou jej otcův hrobě kosti,
ty drahé kosti — hroby znesvěcené —
a již i od nich běloch dál jej žene,
již i ty hroby krade jemu svaté. — —