Vymknul se z dráhy v chvíli příhodné,
a bodnul oře, pádě do lesů:
dozorství vrahů svých dýl nesnesu —
bojovná césara to nehodné.
Zastesklo mi se dávnou svobodou
být o samotě; — dobrý koni můj
měj zvůli svou — nešťastný jezdec tvůj
ji dávno nemá; těkej přírodou!
Celou Evropu sme tak pospolu
bez uzdy, bez překážky protěkali:
však teď nás za živa tu zahrabali —
cítíš to, koni můj, že neseš mrtvolu?
Přec ale skákej — každé řinknutí
tvé podkovy jim působí zde strach;
ba dráhy naší vyvalený prach
až nejzáz do Evropy nese leknutí.
Však ticho — jsem tu k skále přikován —
ne choroba, nadsíla ta mne ztlačí,
a tělo duchu mému nepostačí,
jinak bych přeskočil sám oceán! —
Titánský jezdec v houšť se ubírá —
tu potok, bařinu, tam rokli přeskočí,
až stane ve výši, tam koněm zatočí,
a hledí k severu — — teď slzu utírá!
* *
Zaslechna písknutí — dozorcův znamení —
tam v pláni již i jejich zbraň se leskne,
již konec mučení a chvíle teskné —
rozhněván letí v dol, a za ním kamení.
Nedbá! Divými skoky samotu
vždy hledá, až ji najde v údolí,
kde potok šumí, ptáče šveholí —
jak ticho, líbezno a volno tu!
Přes potok lávka vede — tam se ubírá
dívčina mladá s věncem, s kytičkou,
potřásá smutně zlatou hlavičkou
a pláče — zástěrkou pak oči utírá.
Pán světa s koně skočí, jde jí vstříc:
„Co pláčeš? Je ti líto květů vybledlých?
Svěžejší nerostou v těch půdách zlých —
čekej až do jara!“ — I pohladil ji v líc.
„I vám se nelíbí? Já je tak ráda mám,
tak z rána vonné a tak čerstvé byly —
těm pánům v městě však se nelíbily,
a já přec doufala, že všecky rozprodám.
Včera sem hledala až do noci,
krásnějších najít sem již nemohla —
ráda bych matce byla pomohla,
co leží od jara ztrápena nemocí.
Chtěla sem v městě léky koupit za to“ —
„Dej mi ta kvítka“ — prosil panovník.
„Vždyť vám se nelíbí!“ — „Jsem květů milovník!“ —
I zlíbal kytku a dal za ni zlato.
„Ten obraz, pane, je vám podoben —
dovolte, nechám si ho na památku;
snad potěší mou usouženou matku —
teď s bohem! — spěchám, chýlí již se den!“
Usmál se césar, koně přivolal:
„Co den ti za kytku podobný obraz dám;
ukaž jej matce. Je ti byt můj znám,
a víš, kdo peníz ten ti daroval?“
„Nesmíme s vámi vlastně mluvit ani,
však zejtra donesu vám kytku zas,
vás litujem — ba dobře znám vás:
jste Francouz, jehož střeží Angličani.“
Vyskočil na kůň, a tak bolně zkřik’,
že každý lístek zachvěl se po háji —
to bylo v lednu — ach a v blízkém máji
již ležel na marách Francouz a bojovník!
Neviděl více dobrou dívčinu;
že ale máť se šťastně uzdravila,
co den mu vděčná dcera postavila
pod okna až do smrti čerstvou květinu.
I našel mír ten rek a samotu.
Jen dívka někdy přijde v údolí,
kde u potůčka hrob — kde ptáče šveholí —
jak ticho, tajemno a volno tu!