Tam za vískou naší za tichounkou
k modru nebes ční posvátný kříž,
jako strážce vůkol nad krajinkou
drahných ač jej věků poutá tíž.
Pod ním uzříš rovy opuštěné,
kol obrostlé bujným zelením,
žádným pamatníkem nekrášlené
prostým rouchem jenom přírodním.
Ach, zde těla reků pohrobena,
synů to krajiny vzdálené,
dálná Rus jich vlastí drahocenná,
Povolží jich kraje milené.
Lítice jak starých Slávů běsné
trestat přišli drzé vetřelce,
ano zničit přišli pluky děsné
hrdého již, zpanštilého Sekvánce.
Ještě nezdobila zeleň krásná
břehy Bereziny osudné,
ještě truchlí máť ta Rusů spasná,
v rumech chrámy Kremlu velebné,
Ještě želí Ukrajina volná
povražděných synů milených,
ještě šumí Dněprem píseň bolná
v vlnách ruskou krví zbarvených.
Ještě čerstvé u Smolenska hroby,
a již klesá Rusů krutý vrah,
utkánť bojem Frank ten líté zloby,
síla jeho povalena v prach.
Mužněna bojišti krváceli,
strašně bratry své mstí Slávové,
Borodinu vrahům odpláceli
Ukrajinských step těch synové.
Tam u Lipska, Chlumu hroby chladné
slávu jejich světem hlásají,
zde i u zátiší vísky klidné
tiše bratří jejich dřímají.
Na vždy, na vždy opustivše kraje rodné,
hrob snad v dálné našli cizině?
Ne — tož Slavie na nivách plodné
dítky jak v náručí matčině.
V středu našem Sudice jim hrůzné
lůžko hrobové již ustlaly,
Rusálky když nad kolébkou luzné
o slávě jich otců šeptaly.
Smutno bývá zde v čase jesenním
opuštěných na těch na hrobech,
větry svadlým když šumí lupením
šumem bolným vůkol po sadech.
Nikdy máť zde dobrá nekvílívá
pro ty carské bojce hrdinné,
nikdy brat zde, sestra neslzívá
pro ty druhy v stepi rodinné.
Vesna v rouchu kdy zavítá květném,
ne zde věnců, růží bělostných,
neslýcháš zde zpěvy v šeru temném
vil jak v Ukrajině milostných.
Jen ten kříž zde lůžko zdobí smutné,
těch dobrých synů máti jediné,
on jen zvěsti zdá se hlásat nutné
v ty kraje vůkol, luhy květinné,
Zde že v snění spočívají věčném
tož bratrí z Dněpru, prahů Slávové,
zde že v kraji máti Slávě vděčném
té svaté Rusi tlejí synové.
Již duje větrem prapor náš;
kdo Jana ctíš i uznáváš,
ve voje naše spěš,
se blahou tužbou těš,
že pomstíš Kostnici.
Zas kalich zlobou pohuben,
náš mistr zrádci potupen,
v svatý nás volá boj
nepřátel vzteklých roj
v zem naší vedralých.
Zahřměte z hradeb houfnice,
zachřesťte hrůzno sudlice
na postrach vetřelcům,
jich drzým stoupencům,
ha, Čechům proradným.
Roztlučem lebky křižáků,
pobijem hejna cizáků,
tu psotu vyženem,
za hory zaženem,
za černou Šumavu.
Jich trupy půdu zmrvíme,
jich krví nivy svlažíme
otčiny zedrané,
lupičům vyrvané,
křižákům zběsilým.
Nechť prosta vrahů naše vlast,
nechť míru, blaha vzejde slast,
kdož věrný matky syn,
v řady se chutě viň
kalicha obhájců.
Zas kalich rozplane,
v své slávě povstane
nad vlastí Janovou!
I.
Již skryl se Jasoň radožfaavý
za černohoří temné Šumavy,
a černý mrak, ne pokrov zlatohlavý,
zahalil obzor, chlumy dálavy.
V hukotu hrůzném chmury děsné
se divě černým nebem válejí a v
hrůzném vání větry běsné
jak smutně hvozdem šumným kvílejí!
Slyš, hrom zahučel oudolinou
a šedé spousty mžikem rozryl blesk,
zaskučel vítr doubravinou,
zaduněl borem širým divý třesk. —
A povznesli se krahujcové
ve hustých hejnech šedým ku mrakům
i sprovodili havranové
své druhy k zkázonosným oblakům.
Ve dlouhých kruzích povzlétali
z odvěkých bydel nocí bouřlivou,
krákotem smutným zakrákali
nad borem černým věštbu truchlivou. —
Hrom víc a více nebem hučí,
obloha chmurná v žáru plamenném,
strašivo vítr hvozdem skučí
a mraky snoubí se s hor temenem.
Sem Černoboh své vyslal běsy,
a černa pekla krajem zuří moc,
zas Vlkodlaci bloudí lesy — —
neradno v kraj, to hrůzná, děsná noc.
* * *
Pomizel mrak, dohučel hrom,
pohasl nebem sslaný blesk,
utichl vír, zašuměl strom
svůj v posled hvozdem stesk.
Křišťálných hvězd rozplanul třpyt
na nebes temných výšinách.
I luny zas ubledlé svit
ku lásce vábí v olšinách. —
A lesem, slyš, čarovný lad,
hlaholy z říší blaživých,
rozbujněn bor, oživen sad
tím kouzlem zvuků vábivých.
II.
Hle! tamo na pahorku
žár rudý mocně k hvězdám plá,
kde bohů háj posvátný,
viz! obětnice skácená.
Zdrcená lípa svatá,
rozrušen bohů věčných stan,
děsivo hrom zde zuřil,
rozzleným nebem dolů slán.
U lípy svaté stařec
ve tmavý oděn žreců kroj,
smutivo kolem zírá,
kde živlů běsných bouřil boj.
Viz — líce ty osmahlé,
v něž vrásky četné zaryl věk,
a prece noc jej vábí
v háj, bohům mocným spásám vděk -
Již stánek hromovládce
posledním žárem rozplanul,
a zrudlý sloup nad krajem
co hrůzy věštec postanul.
Již děsné kolem mrtvo,
jen černoborem hlahol vil
ozvěnou sem zaznívá,
kde chodci v rumech, truchlo, kvil. —
Kmet onen v němém žalu
u spáleniště dosud dlí,
tam k hvězdám okem matným,
kde věčná bohů sídla, zří.
Ta prsa druhdy klidná,
ta vzdechy bědnými se dmou,
hal tak jen lkají dítky,
když na hrob otce usednou!
Viz! k rodné zemi kleká,
prsť čěrnou pod šat ukrývá,
na prsa svá stařecí,
jež sudby zloba rozrývá …
Rozžehnut opět plamen,
kmet žertvu bohům přináší;
v bělavých, volných kruzích
k jich sídlům dým se povznáší.
Tesklivé bědné zvuky
derou se temně starce rty;
vždyť usmířit mu nebe
obětí smíru, očisty,
utišit nioci běsné, —
jich dílem dnešní noci zjev —
k Vítovi o zdar úpět,
ukrotit blesků krále hněv. —
Již žertva doplanula,
šum křídel stichlý zvlnil vzduch,
v háj černý havran slétl —
vítaný žrecům žertev druh.
Na lípě rozdrcené
v krákotu zvěstném usednul,
Peruna vůli věštiv,
pak v půlnoc dálnou odlétnul,
kde Sever chladný vane,
kde Radhošť, Triglavův i háj,
kdo hučí Balt pěnivý —
v Retrů, v Obodritců kraj.
III.
Hle! černou zemi stařec líbá,
tu věrnou družku v stáří jedinou,
s níž žít mu sudbou dáno —
kolébku otců, zemi rodinnou.
To oko jeho smutně plane,
slzami vlhne vyschlá tvář;
ne poklid slastný v lících hostí,
poslední hasne míru zář.
Slyš! tichem borů vzlyky bědné,
rozrvaných ňader děsný hlas;
dub dubu zvěsti smutné šepce,
po věčných světů bledne jas.
„Ne více vám již, věkožízní,
zde v počest žertva bude plát,
ni věrný lid váš v zbožném třasu
své tužby teskné k hvězdám slát,
ne více siví krahujcové
zalétnou ve posvátný háj!
Utichnou po věk kolem kmeny
a spustne stan váš, nebes ráj. —
Zakvil, ty vlasti otců rodná,
zahal se v roucho smutivé,
závojem černým zastři líce,
své zraky zamuť blaživé!
Hle! otců vírou syn tvůj zhrdá,
když v ráje vzkvetly kraje tvé,
vyhání skřítky z rodných chýší,
nevděkem daří chrance své.
Mrav Slávům po věk svatý hyne,
povztýčen v Vyšehradě kříž;
synové věrní v hvozdech skryti,
jef stíhá kněze kletby tíž.
Bohové mocní, věkovití
opouští plodné nivy tvé,
opouští háje, květné luhy,
ty kraje žírné, rodinné.
Ve hněvu děsném Perun hromný
poslední chrám svůj rozvrátil
a v divém víru větrů vládce
kol kmeny svaté pokátil.
A mně? — mně starci věštbou nebe
kázáno v dálný kraj se brát,
tam Morany mi ostří smrtné,
na sklonku pouti bouřné ždát!
Zanikne sídlo Libušino,
tam Krokův vnuk kdys bude dlít,
po dávném zlatém věku toužit,
kdy ctíván býval Svantovít.
Tvou půdu proudy krve zkypří
tvé luhy — vlastních synů rov,
Lítice děsné v divém reji
tichounkých chýžek zžehnou krov.
Až z luzných hájů, květných luhů
vnuk truchlé kraje uzří jen,
ach — hlavu jeho kletba stihne,
že bohům byl děd nevěren!“