Ó Bože, život náš-li pouze dech,
jenž zavane a v okamžiku není,
proč přeletna tvých tvorstev přes osení
tich neskoná tvých hvězdných na květech?
Proč samum jest, jenž na sprahlinu sžeh'
nám vše, čím kvete země, v okamžení,
proč buřný van, jenž moře bytí zpění
a všecky naše lodě vrhá v břeh
jak trosky příšerné; — a vše, co nesly:
plod zlatý z Hesperidek zahrady,
— ač placen krví každý jediný, —
snů, lásky, činů velké poklady
i s plachtou naděje a víry vesly,
vše, do bezedné klesá hlubiny?