V zimním slunci — Své matce — II.

Už byla's jak ta borovice,
již prosincový pokryl sníh,
tak nachýlena od vichřice
a třesoucí se ve větvích.

Leč tvojí duše ve hlubinu
zmar nedosáhnul, ani čas,
jak studánky kdes v lesním klínu
se netkne vichr ani mráz.

Ať padá sníh a vichr ječí
a listí rve a mrazí květ, —
studánka čistá, — a jen větší
kus nebe v ní je uvidět.