Na malé výspě, v kterou moře bije,
lid Lotofagů žije.
Jak mrtvá řeka v líném, smutném klidu,
tak plyne život neštastného lidu.
Na ňádra svoje těžkou hlavu sklání,
a choré srdce sotva bije v hrudi;
než myšlenka se jaká k činu vzbudí,
už její křídlo klesá v umírání.
Jich ruka chví se, když se k dílu zvedá,
a zrak se leká jasné zoře denní,
lid blaho svoje v sladkém opojení
a ve rozkoši hledá.
Zbraň jeho odpočívá
a dávno meče v pochvách zrezavěly,
jež v rukou dědů po krajinách zněly
jak pomsty bouře divá.
Vnuk slabou rukou sotva ocel zvedne,
před krví zděšen jako žena bledne.
Vše odňalo jim rozhněvané nebe —
i peruť víry v sebe.
Ni naděje zář bídným nedopřána,
jen minulosť jim za náhradu dána —
Ó předků sláva, to ten lotos sladký,
jímž opojují nízkou mysl svoji,
jej nemluvně už ssaje s mlékem matky,
jím touhu tiší, svoje strasti hojí.
Kol čela svého cizí laury vinou
a sami v prachu hynou.
O činech dědů pějí,
již s celým světem za vlasť bojovali,
již pro svobodu vlastní život dali, —
a čela se jim studem nepolejí!
Což nikdy jejich duši
blesk Jupiterův ze sna nevyruší?