Já s milenkou — dvě dětičky,
jdem v lesy na den celičký,
v stín javorů a do chládku,
poslouchat lesní pohádku.
Les starý hned nám rozuměl,
hned pokynul, hned zašuměl:
již ptáci nesou pozvání,
jako když na mši sezvání.
Tu motýli, šat ze zlata,
pak laňky a jich kůzlata,
na větve ptáci zpěvaví,
a vše se u nás zastaví.
A stromů staré kořeny
jsou v divné tváře změněny,
a z květlých šípků potají
se lesní panny koukají.
Pak jeden javor stařičký
zpod paždí vyndá housličky:
„Tak slyšte, děti, na krátce“ —
a my chodíme v pohádce.