Mně zdá se, že jsem jarem byl:
s přibledlou hošík kadeří,
a růže jsem a světlo sil,
v svět láskou dýchal mateří.
A bylo poupat, hudby v něm,
co pták, to v modro vyletí,
nebe se lesklo, mládla zem
a radost táhla v zápětí.
I myslím: „Jaká krása to;
oseju srdce prohlubeň —
když bude k činům rozhřáto,
jaká to ducha bude žeň!
To bude nad vše líbezné,
co jen kdy vidět na světě:
duch v slávě krásy vítězné
a srdce v plném rozkvětě!“
A chodím, kde jen člověk bděl:
„Jaro ti v srdce přináším!“
Však málokdo z nich srdce měl,
a kdo měl — byl radš chladnějším.