Jsme lidé my syn marnotratný,
jenž statek vzal a v kalu zbrodil:
my z domu přírody prcháme
a člověcký jdem zvrátit podíl.
A mrháme, až zpromrháme
ten skvoucí zlatohlav své duše,
až srdce skřehlé, ochuzené
jak žebráček za námi kluše.
Až tupý zrak již ani neví,
že necti natřeni jsme blátem,
nám stydno jest již poesie,
a ducha radš krmíme mlátem.
Až skoro nejsme ani lidmi —
jen v smích se ještě zmůžem rtoma,
že v domě nejkrásnější matky
jsme cizinou a nikde doma.
A syn ten přec se ještě poznal,
šel k otci s srdcem rozželeným;
ach, kolik z nás má ještě srdce,
by mohlo být zas přirozeným!