Ve vonné básni květomluvné luky,
ve světů nočních lesklém výronu
já čítám zákony všech zákonů,
jež vyšly z přírody pravěčné ruky.
A ptáků zpěvných zvukosnivé bědno,
motýla vznik, národů zániky
a lidstva ples i bolu výkřiky —
to zákonů těch písmo jenom jedno.
A hájů zášer, lunou prokmitavý,
šperk strání ve vod bystrém podletě,
šum, rozlitý po zemské planetě —
to zákonů těch výklad věčně pravý.
To jiná řeč, než zvůle země pánů;
to starší řeč, než v deskách s Sinaji,
víc božská, než co v chrámy vtěsnají,
a krásnější, než kletby Vatikánu.
To vzniku řeč, to tvůrčí ruka pilná,
to lásky řeč a srdce jímání,
to mluva nejsladšího žehnání —
ta božská jen a v pravdě neomylná.