Ty lesních krovů střecho tklivá,
ty domácnosti sterých bran,
tvá větev všem nám posud kývá,
tvé brány všemu do kořán!
Tys ještě tak po dávném mravu,
tak do upřímna rodinná,
nic podle rodů, podle stavů —
a přec tak krásně hostinná.
Jak zlatý déšť tvé skvosty kanou,
i mech ti perlou vykropí,
tam chudý, boháč na vybranou,
co jen kdo srdcem pochopí.
Tvé šero zlatem vykládané,
tvých vodopádů zrcadla,
myšlenky hudbou odchované,
jich mladost, vůně nevadlá —
To zvu já hostinností pravou,
zvlášť je-li vítán velice,
kdo ještě vejde s myslí zdravou —
tenť potěší se nejvíce.