Houštinou háje, s měsíce zlatem
my k studánce kradem se šeré,
slova z ní hladká zurčivým chvatem
a postavy skákají steré.
Nejhezčí panna měsíčně bílá,
pak družičky v vlnivém reji,
rusalky hybné, za vílou víla,
ty v závoji vlasů se krejí.
Za nimi v krok se mužíci tlačí,
jak cvrčkové tváří i zvukem,
s bubínkem žabím, píšťalou ptačí,
s much cimbálem, bzukotem, hukem.
Na konec jinoch, jako ten jelen,
z hvězd na čele stříbrné tečky,
v mlhavý šat a v červánky vtělen,
dvě pážata nesou mu vlečky.
Tam až kde vlnky dohrčí v mechu,
tam za keře v stíny si zajdou,
vypijou rosu k tanci a spěchu,
a pak se zas s měsícem najdou.