Od břehu k břehu napíná
své vody horská krajina,
a u velké vod zrcadlo
kus života mi upadlo.
Tu v břehů rámci, s večerem
já modravým byl jezerem,
zem, nebe na mém průčelí
své lesklé barvy zkoušely.
Pak po večer, noc celičkou
já s každou mluvil hvězdičkou,
i s měsícem, a nejvíce,
když přišla bílá dennice.
Po celou noc, až do rána
má duše z hvězd je utkána,
já s každou slavím líbánky,
až jitro stydne v červánky.
Tu v růžích slunce vypne se,
svět mladý jitrem chvěje se,
tu ptáci lítnou na zvědy —
jak královské to rozhledy.