V hor zelenošerém úbočí
jdu s nocí v čarovném kruhu,
tu měsíček bílý vyskočí:
„Kam jdeš, ty toulavý druhu?“
A měsíc se na mne podívá,
tak velkým, pátravým okem,
jde po stromech, spaní rozlívá,
jde přes vrch velebným krokem.
Jde na kopců pyšné vroubení,
s nich k hloubkám jezera kráčí,
šat průhledný, samé třepení,
lem zlatý ve vlnách máčí.
Zas v temena hor jde, dosnívá,
tam v lůžko klade se jemně,
pak ještě se přes ně podívá —
„Pojď, hochu toulavý, ke mně.“