Kraj beze zvuku, sněhem kvete,
svět velká sněhu lučina,
v sněhu se černá nahé proutí,
jím táhne sýkor družina.
To bludných sýkor sykotání
mou duši smutkem proletí:
to tedy vše, co na nás došlo
z dob nejkraššího podletí!
To tedy vše, co zbylo roku
po nesmírné té radosti,
po květech, tisíceré písni,
po nadšení a mladosti!
To vše, čím jaro dosud žije,
ten nejslavnější poeta:
že jeho píseň sýkorkami
nad sirým proutím oblétá!
Ba je to vše, a jedva hlásek
vychladlým vzduchem proniká —
tu chceš-li, duše moje, zkoumej,
co nesmrtelnost básníka.