Stařičký mezi duby kmet
přes dvě stě zelenal se let,
dnes poprvé vstal zamyšlen,
jak bez řeči, jak žalu plen.
Co jaro obléknul se čist
v mlaďounký, ve průhledný list,
a co jen ptáčkem zazvučí,
to objal ve své náručí.
Jim lůžko ustlal do stínu,
jim na noc chystal hostinu,
a než-li v den se rozední,
jim písně šeptal svatební.
Pak choval mladé zpěváčky
se žlutavými zobáčky,
a jak jen dozrál štěbeta,
už posílal ho do světa.
Stařičký mezi duby kmet
přes dvě stě nezastesk’ si let —
dnes ptáčkům stého kolena;
zda víte, co to znamená?