Proud věků zastavil se náhle,
mžik přítomný ve skálu zved’,
smrt sedla na ni, neobsáhle
zpět napjala i k předu hled.
Co za ní, v pachuť s labužníky
čte v nedosytné paměti:
co králů smetla v poběhlíky,
co bohů zvrhla na smetí.
Co před ní, s hledem bez pohnutí
a z lačné zkoumá zlovůle,
co ještě lidských nedochutí
na příští zbývá tabule:
Tu rodná domýšlivost jmena,
jmen nesmrtelnost zvětralá,
tu nízkost zbožně nalíčená,
by na božství si zahrála —
A radost plá jí v důlků prázdni,
tvář démona to v prodlení,
smích její do všech věků zazní:
kdos nesmrtelný podle ní?