K té lidstva oponě se pídím —
čas za ní kryje zašlá léta,
a jestli odhrne ji, zvidím,
kdo vládli od počátku světa.
Čas rozhrnul ji z vlastní choutky,
i vidím zrovna do průčelny,
tam visí králové co loutky
a každý z nich je nesmrtelný.
Má o tom v ruce tlustou knihu,
má podpisy a pergameny,
však takto jdou již oudy z klihu
a pravý zmatek s jejich jmeny.
Tvář bez podoby, prázna, hlucha,
jen krev jim kane s bledých spánků,
a takto nikde stopy ducha,
a světla jen jak při kahánku.
„Jen zas to zahrň, půjdu dále,
toť divadlo je příliš chudé.“
Čas usmál se: „A nemít krále,
co vám z těch vašich dějin zbude?“