Nehledám to lidské štěstí
v dálkách myslí chorou vysněných:
v rájích nade světy místěných,
ani v nebích s nadpozemskou trestí.
Nehledám je v liché tužbě,
v bájích na nerozum dospělých,
v lícoměrnu nauk zbabělých —
v lidí ani bohův modloslužbě.
Ale vím: Cos v kráse sdílné
z nedozírna vniká v světlou říš,
to co den k nám tíhne blíž a blíž,
až k nám sladkým dechem matky přilne.
Až nám květohledným jarem
v duše pološero doniká,
všecky brány její zodmyká,
svět i nebe štědrým dá nám darem.
V tom je hledám: člověk celý
v jaru svém by vstříc mu vycházel,
poznával, synovsky provázel,
a pak dožil láskou srozumělý.