Před ložnicí královou již z rána
čekalo na pokynutí pána
tré mu nejmilejších služebníků:
králův špaček — žvástal učený —,
šašek — jménem blázna poctěný —,
s nimi dvořan — mistr pochlebníků.
Šašek chtěl si zahrát na mudrce
a ku špačku vzdychnul z hloubky srdce:
„Ubohý! jak osud tvůj mne rmoutí!
abys krále časem pobavil,
zlaté svobody ses pozbavil
a dals jazyk sobě podříznouti.“
Dvořan, závidě mu panské přízně,
šašku ze msty odpovídá řízně:
„Ještě více osud tvůj mne rmoutí!
abys krále chvilku pobavil,
o česť lidskou jsi se připravil
a dals rozum sobě přistřihnouti.“
Šašek, jehož dávno v oči píchá
královského milostníka pýcha,
odpůrci se směle takto hájí:
„Ty však, abys krále pobavil,
svědomí jsi ďáblu zastavil,
jenž si po soustu tvou duši krájí.“