Noční ticho nepohnuté, po únavě, marném boji,
ulehlo si těžkým křídlem v jizbu mou a v duši moji.
Lampa svítí, hledím, v kouty zemdlené jak světlo lije,
hledím v stíny, jak se hatí, slouchám, jak mi srdce bije.
Zvolna, ztěžka a zas náhle, jako zvon když zvoník staví,
krok jak chodce zpozděného rychlý a zas vrávoravý.
Neptám na to se, co bylo, na to, co má ještě býti, —
slouchám jen, jak naslouchají ti, jež unavilo žití.
A přec slyš! — ať zvolna, bouřně, tep co tep jde srdce dále;
a teď tluče: Cože zoufáš, člověče ty víry malé? —
Slyš, jak srdcí milióny v té se chvíli třesou, chvějí
o mžik blaha, klid, kus chleba, včera, dnes — a v beznaději!
V osamělé jizby hluchá noc svou šerou peruť chýlí, —
zavolej tam jako k bratřím: Vzhůru, mějte k žití síly!
Na bojišti světa platí víc než sténot kvílných hlasů
jeden vzkřik, jenž ve sluch mroucích volá vítězství a spásu.
Jedno slovo vítězící neutichne bez ozvěny,
k slabým jako anděl spásy přichází ve prázdné stěny.
K nim se kloní, novou sílu vlévá v tepny zmdlévající,
a kdo zoufal, hle, jak v temno s úsměvnou se dívá lící.
A ty, kdo jsi malé víry, slyš, co hlas ti v prsou říká:
Ani tlukot nejslabšího srdce v prázdno nezaniká.
Každé jeho udeření, ať se třese, ať se chvěje,
jako duše uondaná tluče nebes na veřeje.
Jako duše uondaná, která právě vzlétla k výši. —
Dole země nedosléchá, — ale Bůh ten tlukot slyší!