Zas z bezdna času vynořil se den,
kdy svatý mistr Jan byl upálen,
zas všecko nebe posulo se mraky
a moje zadumaná mysl taky
jim padla v plen.
Věk za věkem se ztrácí tajným kynem,
věk za věkem, jak Hus náš, mřem a hynem;
lest soudí nás a zrada ruce váže,
zášť na hranici páliti nás káže
a v hluku sběře umírá náš sten. —
Co dobyli jsme za století pět
tou oběti, jež osvítila svět?
Co od lidstva nám dáno díkem?
Proč hynout máme práva závistníkem
a nevnořiti ret,
jenž po pravdě a po svobodě prahne,
v ten světla proud, jenž k moři slávy táhne
a k němuž čistým srdcem Hus se zved’:
Co, světe, za to pro nás konáš teď?
Ej, stydíš se nám dáti odpověď! — —