Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění,
jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny,
tisíce umřeli, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znavení,
neboť v smrti i zrození nikdo nezůstal jediný.
Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého,
nad smrt těžší však umírání je,
ta zabitá lačnost smyslů, smutek ze všeho,
ten čas, jenž v potrubí těla hnije jak pomyje
a rozkládá ruce a oči, nervy a každý sval,
vše, čím jsi svět tak nádherně v objetí držel a miloval,
smrti se nebojím, smrt není zlá, ve smrti tisíce se mnou jsou
(v umírání však každý je sám a z úzkostí nemůže ven),
umírání se bojím, v umírání je člověk sám a pláče nad sebou.
Sbohem, děvčátko, sbohem, má milá, sbohem, obraze spanilý,
od tvých ňader mi usekli ruce a srdce mi rozbili,
myšlenka na tebe jak zlatý hřeb půl roku v nemoci mě protínala,
když bylo hůř, i bolela víc, když bylo lépe, též pomáhala.
Ale dnes sbohem, děvčátko, dnes už vše marné je, dnes napsal jsem list,
v nějž složil jsem zlatý ten hřeb a ten největší sten,
neb v umírání každý sám musí být a každý opuštěn.
Až umřu, na světě nic se nestane a nezmění,
jenom já ztratím svou bídu a změním se ze všeho,
snad stanu se možná stromem, možná člověkem, možná hromadou kamení,
smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého.