U Těšína bubny bijou,
bubny bijou,
milý už se loučí s milou,
vojsko táhne velkou silou.
Každý si tu »S Bohem!« dává,
»S Bohem!« dává,
s tatíčkem se rozžehnává,
u vrat matka poplakává.
Jenom jeden spurně hledí,
spurně hledí,
na vraníku nehnut sedí
bez otázek, odpovědí.
U Těšína bubny bijou,
bubny bijou,
jako vlci k němu vyjou:
Kde pak ty máš svoji milou?
Nad dědinkou kostel s bání,
kostel s bání,
hledí jako v zadumání,
a zelený hřbitov za ní.
Na ten hřbitov mysl běží,
mysl běží,
dva hroby tam s tmavou svěží,
tatíček v nich s matkou leží.
Chaloupka jich už je pusta,
už je pusta,
z oken hledí tma jen hustá,
na střeše mech povyrůstá.
Vedle domek, samá růže,
samá růže,
a v něm květ byl nad ty růže —
kdož od lásky hojit může?
Zadíval se ze vší duše,
ze vší duše
miloval ji, slepě, hluše,
jak miluje mladá duše.
U hřbitova žala trávu,
žala trávu,
uviděl on ji tak zdrávu,
pomátla mu mžikem hlavu.
U těch hrobů — jakby v ráji,
jakby v ráji,
usedli si zrovna v máji,
ručku vzal a přísahá jí.
U hrobů tam otce, matky —
otce matky
líbal ret jak zmije hladký,
tenkrát byl on na smrť sladký…
Za Těšínem bubnů tluky,
bubnů tluky,
vojska táhnou dlouhé pluky,
slyšíš smích a písní zvuky,
Podkovy jen pobřinkují,
pobřinkují,
jak ty trouby vytrubují,
vojáci jak prozpěvují.
A jak táhnou, v plné zbroji,
v plné zbroji
náhle při něm jezdec stojí,
jemuž lásku dala svoji:
»Zanechal jsem děti v dáli,
děti v dáli,
na postýlce ještě spaly,
chuďátka víš, jsou tak maly.
Padnu-li já, Bože svatý,
Bože svatý —
urve-li mě boj ten klatý,
ujmi se jich, bratře zlatý!
Jak to slyšel, trhl ořem,
trhl ořem,
kamarád ten němý hořem,
jako trhá vichr mořem.
V očích jemu slzy stojí,
slzy stojí,
srdce puknout se mu strojí:
»Sám-li přijdu, budou moji—«
Slunce pálí, bubny bijou,
bubny bijou,
vojsko táhne velkou silou
se šablenkou, věrnou milou.
Byla bitva, — strašná byla,
strašná byla,
pole krví zavlažila,
lidským tělem pohnojila.
A tam doma dítky svěží,
dítky svěží,
vyhlídat už tátu běží,
a on s druhem v šachtě leží.