Což je dělat? Že pak musím
hloupý zvyk ten mít:
že nemohu žandarmům s flintami
pranic odepřít!
Dedera mne taky nutil,
abych jel jen hned,
že by chtěli Brodští, až se zbudí,
třeba — s námi jet.
Pravil mi, že nemám s sebou
zbraně žádné brát,
neb že oni mají nařízení
mne ochraňovat.
Že mám též, pokud jsme v Čechách,
inkognito jet, —
sic nám dají dotěraví lidé
hrůzu komis hned.
Ještě mi dal pan Dedera
více moudrých rad,
dle nichž se Bachovi pacienti
mají spravovat.
Tak mne vábil jak Siréna,
až jsem obul boty,
oblík vestu, kabát, pak i kožich —
dříve však kalhoty!
Koně a žandarmi stáli
dávno před domem:
„Milí braši! maličké strpení,
hned již pojedem!“