Jak tomu dnes jest přes patnáct let,
co spolu tentýž vdechujem' jed,
co spolu hynem v tovární síni.
Od mládí, holka, známe se již,
jak bych to řek' jen — no, tedy slyš,
chceš si mne vzíti? Rci sama nyní!
Jsme si tak rovni, nemáme nic.
Neštovic zloba zryla tvou líc
a mně stroj vykous' na krku rýhu,
peněz pak máme já jako ty
a oba stejně té lopoty,
chceš se mnou nésti života tíhu?
Pojď, hlavu svou mi na prsa dej,
svým pyskem můj pysk studený zhřej,
stiskni mne k sobě, co jen máš síly.
Proč bychom šťastni nemohli být?
vždyť také v prsou hárá nám cit,
pojď ke mně aspoň na malou chvíli.
Zavěs se na mou žilnatou šíj,
do vlasů svých můj obličej skryj
a vzkřikni nahlas, ať to zví všude:
z nás dvou, co tady přes patnáct let
dýcháme spolu tovární jed —
manželský párek za měsíc bude.