Již se do Říma ubíraje Schot spěje k Tibery proudům,
A snad nikdy se mi spatřiti více nedá.
Plač se mnou nebe, outrpné politujte mě hvězdy,
Kvěl nad mou nehodou též moře rozbujené!
Tak hojnými se perlami slz pozalévaly tváře,
Když mi rodička milá ze světa jíti měla.
Ondy milých ode bratrů byl jsem odloučen, a posléz
Teď se ode mne trhá mé polovička duše.
Theseu což Herkul, co Piládovi býval Orestes,
Nisu co Evryalos: mně Schot opravdu to byl.
Příhodo vždycky mi nevlídná, ach, pověz alespoň,
Co zrádná, mne také od Schota odlučuješ?
Snad proto jen já poznati měl cenu přítele svého,
Bych mi daného ztrativ pak o to více želel?
Dost-li není, domu otcovského žes, ach! mne zbavivši,
Též to usoudila mi z vlasti vypovězení?
Zdaž se neostýcháš zrušiti sladkého mi vazbu
Přátelství, a krutý ztížiti ještě osud?
Kdož mi nyní se podá, koho rovné úmysly vábí,
Parnasské komu by chutnalo ovlažení?
Kdož nebohému Satyr a kothurnů temno vyjasní?
Kdož bude elegie čítať a letopisy?
S Parnassu dvojitého musím stěhovat se pahrbku,
Féba vypovězenec i zboru Pieridek.
Odhazují zvučné varyto, lyru, citharu, housle;
Věštci nelíbí se Klio ni Kalliope.
Všecko němo zde, jak u studeného Strúmena ústí,
Když v černou Orfej Plutovu říši se bral,
Tak mohl jen druha svého Achyll oplakávati úmor,
Násilně Trojským zahubeného mečem.