Zaletává, polétává
kol domku malého,
zda nespatří drahou máti
neb otce milého.
Smutně máť, ach, smutně sedí,
kolovrátkem točí:
a proč si as můj tatíček
stírá slzy s očí?
Ráda bych mu zulíbala
uslzené líce,
však Bůh sám ví, jestli budu
líbati je více.
Vzpomíná si, jak sedával
v kole milých dětí,
a kdy srdce mu zaplesá
v loktů jich objetí.
Nermuťte se, tiché duše,
však je uhlídáte,
až se opět jaro vrátí,
s nimi se shledáte.