Vás hledám stále, vás, vy páry očí,
ve které ponořen jsa zapomenu na vše.
Na vás jen myslím, čekám nedočkavě,
však nepřicházíte. Proč, rcete, pouze já
jsem potrestán tak mezi všemi?
Snad vybíravým jsem až příliš ke všem,
s nimiž mi osud setkati se kázal.
Nejedny oči tázavě mi vzhlédly
v tvář, když potkal jsem je, a snad s touhou
čekaly v mých odpověď na otázku svoji.
Ne, dosud nikdy necítil jsem onen cit,
a přece vím, že cítiti jej mohu…
Ne, nikdy nehnulo to hrubí mojí,
jak čekal jsem, že vánek lásky pohne.
Však čekám stále, hledaje vás, moje oči!
Snad náhle vyšlehnou dva blesky z davu,
snad v tu dobu, kdy nejmíň připraven
já čekati vás budu. Však věřím, doufám stále,
že stane se tak, ó, pak pohltí je jistě
moře mé touhy. Ach, přijděte co nejspíš!
Já čekám, jsem netrpěliv stále, vy nejdete,
ach, stojím v stráži pořád. Žádám, — ne, prosím,
přijděte brzo a potěšte mne na mé pouti světem,
neb samému mi cesta dlouhá zdá se.
My čtyři dále dohlédnem a lépe půjdem!