Má čistá milá,
třpytivá hvězdo nad jezerem,
noc je dnes těžká dokola kolem
jak mlýnský kámen na hrdle holém
a já jsem se propadl sem
až na dno ulice, kde v červených lucernách plane
podmořský maják pro lodě ztroskotané:
vinárna Finále.
První nevěstka přišla,
kávu mi přinesla,
druhá nevěstka přišla,
vlas mi pohladila,
třetí nevěstka mě políbila
a na tebe, má milá, podobná byla.
Tvůj obraz hluboko pod vodou viděl jsem,
třpytivá hvězdo nad jezerem,
tvé oči, tvé ruce a řas tvých lem,
tos byla ty, jen prostoupená šerem,
ale když ústa jsi otevřela,
to nebyl pták, co slétl z nich,
byl to proud boláků hnisavých,
co v těle už neměly místa.
Člověče, ženo,
má milenko čistá,
tvá podoba bolí a hrozně se ptá:
Kdo ví, zda život svůj žijeme sami,
kdo ví, zda hvězda nad hlubinami
z bahenních kořenů nevykvétá?
Na tebe myslím,
jež úsměv svůj žiješ,
na tu se dívám,
jež žije tvůj pláč.
Nevěstku líbám,
nechápe zač,
vždyť neví, že za tebe musí tu trpěti.
Ó, zda jsem měl dosti horoucí objetí
pro tuto ženu, má milá,
jež pro tvoje štěstí, pro naše štěstí
své štěstí utopila?