Na záhřebském hřbitově, na Mirogoji
z očí se sloupla mi jižní sladká zem,
na záhřebském hřbitově tisíce křížů stojí,
ty jediné v očích svých udržel jsem,
ty kříže dřevěné, tak stejné, tak stejné,
jak stejná je smrt vojáků zabitých v boji.
Zdřevěnělé ruce, spoutané v zápěstí,
mě dovedly urvat a daleko unésti,
s armádou podzemní světem jsem mašíroval.
Do hrobů politých vápnem, nad nimiž jména zvadla
a zůstala jenom těla ve válce světové padlá,
hluboko, hluboko jsem se propadal,
a každý mrtvý se přitiskl ke mně jako hlas úpěnlivý
a každý mrtvý se ptal:
Pověz mi, živý,
proč jsem umíral?
Kořeny v květech mohou slunce uchopit,
mrtvý v živém se doví, proč pad,
pro krále, vlasti, pro vše je možno se bít,
ne pro všechno lze však umírat.
Ó mrtví z Rus, Němec, Čech a Francie,
v dlaně mé kladete dědictví hrobu a krve,
modlím se nad ním, ať v pěstích mých ožije,
ať na chléb a na víno vzkvétá,
a otázku vaši těžkou a slavnou jak zvon
co možno nejvýše v hrudi své zavěšuji,
z rozkazu božího živý s živými žít budu ji,
živou otázku vaši, — ó mrtví ze všech front světa!