Trubači troubili čepobití
v kasárnách za městem,
já se svoji milou ležel jsem
na bílé posteli.
Na bílé posteli v pokoji,
dnes už nikdo se milovat nebojí,
zatím co za oknem v černé ulici
krvácí
zamilovaní vojáci,
do srdce střelení polnicí,
ranění příkazem táhlého čepobití.
Řek bys, že války tu není,
a přece je to volání k boji největší a každodenní,
když se musíš se svou láskou rozloučiti,
vojáku,
ať kvete ti u mozolných prsů nebo ve zraku
služek, šiček, holek z fabriky,
milenek.
Na kasárenském dvoře
dva trubači stojí,
všechny muže volají k boji
a já také mužem jsem.
Od tvých prsů a očí musím odejíti
na rozkaz velkého čepobití.
Odešel jsem od tebe,
sladká milenko,
vracím se k tobě,
ženo člověka.
Ty jiná jsi a já jsem jinačí,
zcela jinak se budeme milovati.
Podoben vojáku trubači
na ústa si tě položím jako kovovou polnici,
z lásky a tónů vystavím do polí silnici
běžící světem na všechny strany,
aby vojáci, služky, mládenci a panny,
všichni, kdo se rádi mají a jsou rozloučeni,
po naší silnici mohli si naproti jíti
dle srdce svého.