Jsi chrám, a božský, věstný van tě plní,
když něžný vzdech tvým tichem zazvučí,
ty lese, jehož dech se touhou vlní,
ty klenbo spjatá z živých náručí!
Jsi chrám, když modrem hloubky nejkrasší
se nebe do chvělých tvých korun spouští.
A jak se nechvít? Trnu rozkoší
v té luzné houšti.
Jsi chrám, když každým listem nebe vnímáš:
lesk jeho zlatý, mráčků jeho stín;
s ním záříš a s ním slzíš, lkáš i hřímáš,
ty jeho vzkazů všech jsi věrný týn.
V něm haluzky tvé nejvýš vrcholí,
tam vlají modrem slunným, v opojení,
a nadšenosť tvou slavnou šveholí
tvých ptáčků pění.
Jsi chrám, když sladce jásavými hlásky
zveš slasť — ne v srdce ptačí družky jen,
i v moje! Chrám jsi života i lásky,
a vzpoury duch tu kleká odzbrojen.
Jsi chrám, když věštbu svoji mohutnou
tvé božstvo líbezné mi zašelestí!
Ty věřit učíš mě, — a věrou tvou
já věřím v štěstí!