Zas u potoka žlutě raší jíva,
kde pěšina se vine do dálky,
a v nebes modrojasu skřivan zpívá
a vzduchem voní první fialky.
Vše klidno tak a teskno zas a milo
jak tenkráte, – ó teď tak tvrdě spíš! –
kdy šli jsme tady, – ach, kdy že to bylo? –
Tak dávno již!
Šlas mlčky v moje rámě zavěšena,
jen zrak tvůj mluvil, jen tvé ruky stisk;
šlas, v duši jaro, jarem opojena,
však náhle smutek jara v oči trysk'
ti slzou, – moje pustila jsi rámě. –
A skřivan zpíval. – „Někdy, jestli sám
tu půjdeš jarem, vzpomeneš si na mě?“
– – Dnes vzpomínám.