Tvé oči, děvčátko, jsou náves nedělní,
nedělní náves a pouť veselá
a z těla bílého tvé srdce ke mně zní,
jak zvony sluneční zní z věží kostela.
Slyším to zvonění a slyším poutní rej,
když k prsům přikládáš jak loutky ruce mé.
Tak šťastný je tvůj hlas, že je mi úzko z něj,
když myslím na lásku, v které se sejdeme.
Neb láska, děvčátko, víc nežli loutka jest,
jak jiskru vybíjí dvě srdce nový svět,
a jsi-li pólem ty mírných a teplých hvězd,
já musím pólem být, kde krev se mrazí v led.
A proto, milá má, tvrdými rameny
já musím sevříti tvé oči nedělní
a do nich ponořit růženec kamenný,
růženec bolestný ze šesti všedních dní
a bídou palčivou, již ještě neznalas,
zraniti srdce tvé jak oře s ostruhou.
Do boje, lásko, leť, tak prudce trysklá z nás!
O štěstí světa milenci se rvou.