Hajej, nynej, duško malá,
co jsem měla, jsem ti dala,
abys usnul syt;
že to málo, ví tvá máti,
ale ona sama spáti
musí s hladem jít.
Drž se jich, těch prsů chudých,
s tvojí matky očí rudých
divný mok tam stek'; —
ne, nech být! — tam není mléka,
a ta slza, co tam stéká,
jest jak peluněk.
Usmíváš se, jedináčku?
malý, drobný, chorý ptáčku,
ty znáš také ples?
a tvá matka odhání tě? —
— směj se, směj, vždyťs také dítě
jako jiné kdes!
Tílko máš tak útlé, bílé
a ty oči roztomilé
jak u dětí všech —
jenom líčka máš tak bledá
a mně ani spáti nedá
ten tvůj těžký dech.
Od rána až do večera
těším se, jak matka která,
jen tvůj na úsměv;
od rána až do večera —
a ta dílna je tak šerá,
a ta mzda je krev!
A jak hučí, rvou se stroje,
myslím na tě, děcko moje,
až mne pojme mráz:
že, jak tvou to matku drtí,
tebe též až nadosmrti
bude rvát to zas. —
A jak hřmí a rvou se stroje,
myslím na té, děcko moje,
do budoucích dob —
myslím, Bůh že bude s náma,
potom zas, — co, — nevím sama,
— že je lepší hrob.