Při jednéj dolině
větr profukuje,
při druhéj dolině
snížek poletuje.
Při třetí dolině
vdova dům buduje,
vdova dům buduje,
kolem ho cifruje.
Jedú Turci, jedú,
před domem stanuli,
před domem stanuli,
na vdovu vołali:
Vdovo, miłá vdovo,
zanech budování,
zanech budování
a povandruj s nami.
Pane, miłý pane,
já bych vandrovała,
kam bych děła dítky,
ubohé sirotky?
Jedno daj bratrovi,
druhé daj švagrovi
a to třetí małé,
to s sebú vezmeme.
Děti, moje děti,
ostávejte z Bohem,
ostávejte z Bohem,
už já povandrujem.
Mamičko má miłá,
daj nám groš lebo dva,
daj nám groš lebo dva,
kúpíme si chleba.
Děti, miłé děti,
pod płoty sedajte,
pod płoty sedajte,
chleba si pytajte.
Dyž k horám dojeli,
syn sa jí rozpłakáł,
syn sa jí rozpłakáł,
pan sa jí rozhněváł.
Vdovo, milá vdovo,
chceš-li s námi jeti,
mosíš svého syna
tady zanechati.
Vdova nemeškała,
březu ohýbała,
vintušku vázała,
syna do ní dała.
Dyž bude, synu můj,
větříček fúkati,
to ťa bude, synu,
mati kolébati.
Dyž bude, můj synu,
lísteček padati,
to ťa bude, synu,
mati odívati.
Dyž bude, můj synu,
vycházat vězdička,
ty budeš mysliti,
že ide mamička.
A dyž vyšli z hájka
na dobré dvě míle,
Turek sa jí pytá:
Ach, lúto-li ti je?
Lúto mi je, lúto,
teho najmładšího,
teho najmładšího,
kvítka najdražšího.
A dyž už zajeli
za hory daleko,
teprú miłú vdovu
boleło srdečko.
Załomiła vdova
rukama bíłýma:
srdečko v ní pukło
nad dětma drobnýma.