Ó bych měla sílu dumy Kollárovy,
jak orlice jež světem širým létla
a v slávských kmenů zapadlé již rovy
svým ostrým skřekem vrhla zážeh světla!
Zel v rovy jen! — A přece život nový
zas v zemi vypučel, již zloba zhnětla,
a národ malý v divém boje reji
si ještě zpívá píseň o naději.
Tu sílu vdechlo božství v slávské kmeny,
ať na Visle neb Sprévě nebo Labi,
že blesky zryty, vichrem pokáceny
přec odolají, proti nim že slabý
je každý boj, že v popel utajený
jich žár jen dřímá, k rozletu jejž zvábí
dech volnosti, by rozletěl se světem
a přikryl pouště nových činů květem.
Boj o život je doby naší heslo,
je nejvíc zkusil Slovan — vše mu vzato,
i písně šperk, meč boje, plavby veslo,
vše, srdce čím je láskou k vlasti vzňato.
Však nadarmo! Zas k oblakům se vzneslo,
co nesmrtelné! Proto ryzí zlato
buď ve koruně Slávu národ malý,
jejž dlouhé věky trýzně nezdolaly.
Ze lid ten žije, zdá se přímo bájí,
že neurval ten ostrov příval cizí!
Dva bohatýři kmen ten podpírají,
plod jeho každý v sýpky Slávy sklízí
jich neúmorná snaha, kterou plají,
jich nadšení a lásky plápol ryzí;
dva bohatýři ducha jarou silou
kmen Srbů pěstí Slávy nad mohylou.
Řeč otců — dědictví to přebohaté,
a zkazky, písně, báje drahých dědů,
v prach zašlapané každé zrnko zlaté,
ti střehou jako včely plástvy medu,
pak silou slova duše mdlobou jaté
zas budí, křísí z netečnosti ledu,
až národ jako sněženky květ vstane
z té slavné půdy zryté, udupané.
To naše útěcha a naše pýcha,
byť neznal svět nás, že se k sobě známe,
že víme, všem nám jaro v ňadra dýchá,
že v srdcích vlastních spásu svoji máme!
Nechť oráčův pot čeká mnohá lícha,
přec tato naděje nás neoklame,
že umlčován, tupen, v jařmo skován,
kde jednou stál, zas bude státi Slovan.