Pan Spitihněv do pole jel
Z Vyšehradského stanu;
Kol něho nádherně se skvěl
Sbor rytířů a pánů;
Na bojiště se kníže bral,
Neb Rakušan úkladně vzal
Mu Znojmo, město dobré.
S komonstvem hlučným Spitihněv
Se branou z hradu bere;
Ajhle! tu z davu žen a děv
Stařena ven se dere,
O berli přiklopýtá sem,
A klekajíc před knížetem
Vyvolá: „Spravedlnost!“
Tu kníže oře zadržel,
Jenž bujně zhůru vstává;
Potají mnohý panoš klel,
Neb právě poprchává.
A kníže dí: „Mně nelze dlít,
Hleď, ženo, věc svou předložit
Mým raddám velemoudrým.“
„„Jsem, pane, vdova chudobná,
Mne boháč utiskuje,
A soudce cinkot stříbra zná,
Dle toho rozsuzuje.
O vyslyš, pane, prosbu mou,
Jen ty jsi vdovy útěchou,
O kníže, spravedlnost!““
Pan Spitihněv se zamračil
A dí: „Zajisté, máti!
Ten bídník, jenž tě utlačil,
Má na pranýři státi;
Až zpět se z boje navrátím,
Tvou křivdu v právo obrátím;
Teď dále spěchám — s Bohem!““
A kníže k skoku oře bod’,
A stařena se zdvihne,
Neb koňstvo vůkol na pochod
S rytíři se vyšvihne.
Tu žena zvolá: „„Běda nám,
Útěcha chudých, kníže sám
Spravedlnost odkládá!““
To slyše mocnář zatrhne
Komoně v bujném skoku,
Se sedla hbitě se vrhne,
Zamíří k ženě kroků.
„Nežaluj, máti! přední ctnost
Knížete je spravedlnost;
Na místě soud ustavím!“
Že deštík ale nepřestal,
Teď kníže kráčí v bránu,
A za ním chumelem se bral
Sbor rytířů a pánů;
Na nízkou mocnář lavičku
Tam sedna, chudou matičku
Pozorlivě poslouchá;
A bedlivost neunaví
V žvatlavém ženy proudu;
Zrádného soudce pohoní
K přísnému v bráně soudu.
A rokoval, vyslýchal zas
A soudil dlouhý, drahný čas
Až k hodině polední.
Nechť chytře soudce bezpravý
Se kroutí kolem práva:
Konečně kníže pravdu zví,
Za právo ženě dává,
A než se cestou dále bral,
Nad škůdcem nález provolal:
„K pranýři budiž vlečen!“
Za pánem žena klopotá,
Radostí slzy leje:
„Nebeský Pán ti štěstí dá,
Neb spravedlivým přeje;
Dejž Bůh, bys dlouho, šťastně žil,
Bez boje slavně zvítězil,
Náš kníže spravedlivý!“
Tu Spitihněv se pozasmál:
„Bez boje zvítězení
Mi hlas matičky staré přál;
Ten zázrak možný není!“
A zvučně volá Pražský lid
Mocnáři slávu, štěstí, klid,
A zástup z Prahy klusá.
Již minul jarní deštíček,
Obvlahu přines’ luhu,
Nasypav vonných kytiček,
Rozklenul krásnou duhu;
A tu obloukem nebes zván,
Hle branou míru dobrý pán
Do boje s vojskem jede.
Když Spitihněv na třetí den
Moravských dojel lesů,
Tu jej radostný zástup jen
Uvítá v jarém plesu,
Neb jemu Znojem nazpět dán,
Co přítel kloní Rakušan
Se knížeti českému.
Tu vládce oko k nebi pne
Zdobené leskem drahým,
Pak slzu krásnou z oka mne,
Zašepce s citem blahým:
„Bez boje, hle, jsem zvítězil!
Stařenky prosbu vyplnil
Nebeský pán a kníže!“