Je chladný večer. Měsíc haluzemi
na rosu padá do mechu,
a bledé stíny k vlhké tiskne zemi,
jak k hrobu bol nás v trpkém posměchu.
Je chladný večer. Na mdlou trávu snáší
list za listem se ospale;
a jako slova do úst v otčenáši
jdou myšlenky nám v lebky úvale.
Jsme bez vědomí. Slabě někde v dálce
cos připomíná jaro po písni.
Přečtem tu drahé jmeno na obálce —
maně se k ohni ruka blíží s ní…
A bez praskotu dohořívá uhlí;
jen hvězda lesklá tryskne z plamínka,
jak ještě lásce z umrlčí by truhly
vzdech z ňader dral se — zpomínka.