Usnula tiše jako lilije,
když měsíce ji slza polije,
a v lesa tiché, snivé zeleni
kol mlčky ji tu míjí jeleni.
Usnula tiše jako krása jara,
když na luhy se bledá táhne pára,
a sychravo si lehá u toků,
jako ta bolesť k srdce hluboku.
Ubohé, dobré, hezké stvoření,
tahové v líčku žalem zmoření,
v snu hrdost časem skráň jí ozdobí
a její rysy jako Nioby.
Ubohé dítě! Kolik životů
z tvých čistých ňader oboum vzešlo tu,
a kolik slz jich ještě potřísní,
než vychovám je svojich do písní!?
Zas jedno děcko, zase píseň jedna:
beru jí tobě, tebe snící zhledna.