„Tak čtveračivé líčko máte —
má doňo krásná — bílou šíji —
a sladce-li se usmíváte,
jste krásná — krasší nad liliji!“
I usmívá se krásná doňa:
„Jak dvorný! Až se téměř hněvám! –
Tu démantová moje spona
mé komnaty dnes otevře vám;
jen služce dejte ji.“
A v hloží
od trnu k trnu tma se snuje,
když s doňou krásnou v bílém loži
Don Rubertino podřimuje.
I usmívá se krásná doňa,
však Rubertino čelo mračí:
„Hoj! Démantová vaše spona
mou touhu skojit špatně stačí. —
Ó bláhová jste, doňo, byla,
jak všechny samolibé dcerky,
mne málo krása zavábila,
však více drahé vaše šperky!
Sem tvrdé perle s bílé šíje —
pás drahý z ňader — nadnáší je —
líp když je volna taká vnada,
— ach každý šperk je velká vada!
Tak — a teď ještě klíček malý,
tam od skříně! — Ký poklad v skrytu!
Hoj, doňo, kýž by zaplakaly
vám krásné oči pro banditu!
Tak ale plá v nich pomsta planě,
za to je zlíbám — a teď vzhůru. —
Sbohem, má doňo! — Po pavláně! —
Chcete-li, přijďte do Asturu!“