V lesíku je kolem Zbečna
smutno tak,
jak by smrť tam chladná kladla
vlastní znak.
Hvězda marně v tmavé klenbě
hledá druž …
Za dubem tu ukrývá se
černý muž.
V dálce jiskří bujný komoň
podkovou,
a muž krytý k zemi kloní
hlavu svou.
Sklonil — a teď ucho klade
k zemi níž —
»Hoj, což mech mně právě nese
vzácnou tíž!«
Černý muž se zase vztyčil,
v stínu stál,
jako by se blízkých světel
Zbečna bál.
Klusal komoň, ostře klusal,
poskočil,
černý muž se na zad jezdce
přitočil.
A než dvakrát komoň jarý
tepnul zem,
klesla vzácná jeho tíže
oštěpem.
Na Zbečně dlouho čekáno,
až by se vrátil Břetislav;
vše marno bylo — jemu vstříc
zbrojnošů poslán četný dav.
I přišli cestu na pravou.
Tu divný výkřik lesem zněl,
a po výkřiku kráčeli
až tam, kde dub se k výši pněl.
Tu při pochodních viděli,
jak kníže veskrz prohnán byl,
jak oštěp krvi vůli dal
a srdce v tluku zastavil.
Na hradě mrtvola knížete leží,
za vrahem po skalách zbrojnoši běží.
V patách už záhuba zlosyna jistá —
ohled' se, tasí meč, v odpor se chystá.
Zmizel zas. — Pojednou výkřik je víže
podobný, jako když hledali kníže.
Spěchali — v rokli, hle, řeka kde ječí,
Lorek tu napíchnut na vlastním meči.
(V Obrazech života, 1859)